Učení je mučení, ale přináší lepší budoucnost. (Caroline) Vím, že nic nevím. (Sókratés)

Dlažební kostka vypravuje

9. prosince 2012 v 22:13 | Caroline |  Ostatní slohy
Skoro každý den po nějaké té kostce jdete. Proč si ale nevyposlechnout jeden příběh jedné kostky?

Školní sloh, psáno 18. listopadu letošního roku. Je dost stručný, ale myslím, že i tak dobrý.


Dlažební kostka vypravuje

Zdravím. Mé jméno je Kostka, příjmením Dlažební. Mým bydlištěm je Václavské náměstí v Praze. Chtěla bych se s vámi podělit o tom, jak jsem našla pravou lásku.
Kde jsem se vzala? První co, tak mě vytěžili. Jsem dělaná z prvotřídní žuly. V časopise Nerostos psali, že žula je tvořená … počkejte … já si vzpomenu …už to mám, z křemene, slídy a nějakých plagio, ortoko, to je ostatně jedno. Pak mě opracovali. To bylo něco! Získala jsem krásnou figuru, kterou se mi podařilo udržet dodnes. Dále mě naložili na paletu k ostatním kostkám a odvezli do skladu. Tam začala má první velká láska.
Ocitla jsem se vedle nádherného kvádru z Moravy. Dvořil se mi několik týdnů, až jsem uvolila ke schůzce. Vzal mě do muzea kostek, kde mi dělal sám průvodce, a tak ukázal, jak je vzdělaný. Rozeznal vápenec od křemence a určoval, odkud jaký kousek je. To víte, líbilo se mi, že má o mě zájem takový inteligent, tak jsem si řekla: "Kostko, byla by si hloupá, kdybys ho nechala utéct.". A tak započal můj první románek. Jenže po několika měsících mě začal nudit. To byly samé výlety do muzea, ale nic nového. Zavládl stereotyp. Jediné zpestření byly naše hádky, které ovšem vedly k pomalému konci našeho vztahu. Proto jsem nelitovala, když se rozhodl odejít na druhou stranu palety, naopak jsem jeho odchod vítala.
Jednoho dne mě probudil studený ranní vzduch. Nebyla jsem už ve svém skladu, ale někde venku. Ptala jsem se ostatních, ale nikdo nic nevěděl. Zanedlouho se začalo něco dít. Moji sousedé mizeli, jak pára nad hrncem, až jsem přišla na řadu já. Byl už skoro večer. Zanesli mě do jemného písku. Vedle mě byla kostka, která patřila do mé palety, ale za mnou byly staré žulové kostky, které nevypadaly dvakrát přátelsky a vrčely něco ve smyslu, že tu žádné nové nájemníky nechtějí. Radši jsem zavřela oči a po chvíli i usnula. Vzbudila jsem se dopoledne druhého dne obklopena dalšími kostkami a naproti mně byl můj budoucí manžel.
Opět to začalo dvořením. Na rozdíl od mého bývalého, ale nedělal ze sebe chytráka, ale normální obyčejnou zdvořilou kostku. Vzal mě na procházku po náměstí, na pozorování hvězd a tak. Po několika měsících mě právě pod hvězdami požádal o ruku. Přijala jsem. Díky starým kostkám jsme se dozvěděli, že ten chlapík na koni, který kouká naším směrem, je svatý Václav, a tak jsme toho využili. Udělali jsme z něj oddávajícího, kdo totiž může říct, že ho oddával svatý a natož Václav. Samotný obřad byl za pár minut hotov. Stala jsem se vdanou kostkou.
Musím zaťukat na vedlejší kostku, že nám manželství vydrželo dodnes a doufám, že i vydrží. Měli jsme jen jednu jedinou krizi. To když můj muž přes noc zmizel. Oplakávala jsem ho celý týden a vymýšlela nejrůznější scénáře, co se mohlo stát. Za čtrnáct dní se vrátil nebo spíše mi ho vrátili. Nějaká nevychovaná mládež ho jednoduše vykopla z jeho místečka a celých čtrnáct dní trvalo, než si toho všimla správa města. Hlavně, že mi mého manžela vrátili!
To by bylo vyprávění o mých láskách a té jedné pravé. Možná, že se vám ještě někdy s něčím svěřím, ale teď mě nechte. Jdu si pěkně pospat. Díky za vaši pozornost.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Moje oblíbené blogy:

Podporuji:
Postcards Exchange